Žalmy Chapter 39

1. Řekl jsem: Ostříhati budu cest svých, abych nezhřešil jazykem svým; pojmu v uzdu ústa svá, dokudž bude bezbožník přede mnou.

2. (39:3) Mlčením byl jsem k němému podobný, umlčel jsem se i spravedlivého odporu, ale bolest má více zbouřena jest.

3. (39:4) Hořelo ve mně srdce mé, roznícen jest oheň v přemyšlování mém, tak že jsem mluvil jazykem svým, řka:

4. (39:5) Dej mi znáti, Hospodine, konec života mého, a odměření dnů mých jaké jest, abych věděl, jak dlouho trvati mám.

5. (39:6) Aj, na dlaň odměřil jsi mi dnů, a věk můj jest jako nic před tebou, a jistě žeť není než pouhá marnost každý člověk, jakkoli pevně stojící. Sélah.

6. (39:7) Jistě tak pomíjí člověk jako stín, nadarmo zajisté kvaltuje se; shromažďuje, a neví, kdo to pobéře.

7. (39:8) Načež bych tedy nyní očekával, Pane? Očekávání mé jest na tebe.

8. (39:9) A protož ode všech přestoupení mých vysvoboď mne, za posměch bláznu nevystavuj mne.

9. (39:10) Oněměl jsem, a neotevřel úst svých, proto že jsi ty učinil to.

10. (39:11) Odejmi ode mne metlu svou, nebo od švihání ruky tvé docela zhynul jsem.

11. (39:12) Ty, když žehráním pro nepravost tresceš člověka, hned jako mol k zetlení přivodíš zdárnost jeho; marnost zajisté jest všeliký člověk. Sélah.

12. (39:13) Vyslyšiž modlitbu mou, Hospodine, a volání mé přijmi v uši své; neodmlčujž se kvílení mému, nebo jsem příchozí a podruh u tebe, jako i všickni otcové moji.

13. (39:14) Ponechej mne, ať se posilím, prvé než bych se odebral, a již zde více nebyl.