Římanům Chapter 7

1. Zdaliž nevíte, bratří, (nebo povědomým Zákona mluvím) že Zákon panuje nad člověkem, dokudž živ jest člověk?

2. Nebo žena, kteráž za mužem jest, živému muži přivázána jest zákonem; pakli by umřel muž její, rozvázána jest od zákona muže.

3. A protož dokudž jest živ muž její, slouti bude cizoložnice, bude-li s jiným mužem; pakliť by muž její umřel, jižť jest svobodna od zákona toho, takže již nebude cizoložnice, bude-li s jiným mužem.

4. Takž, bratří moji, i vy umrtveni jste Zákonu skrze tělo Kristovo, abyste byli jiného, totiž toho, kterýž z mrtvých vstal, abychom ovoce nesli Bohu.

5. Nebo když jsme byli v těle, žádosti hříchů příčinou Zákona vzbuzené moc svou provodily v údech našich k nesení ovoce ne Bohu, ale smrti.

6. Nyní pak osvobozeni jsme od Zákona, když umřel ten, v němž jsme držáni byli, tak abychom již sloužili v novotě ducha, a ne v vetchosti litery.

7. Což tedy díme? Že Zákon jest hříchem? Nikoli; nýbrž hříchu jsem nepoznal, než skrze Zákon. Nebo i o žádosti byl bych nevěděl, aby hříchem byla, by byl Zákon neřekl: Nepožádáš.

8. Ale příčinu vzav hřích skrze přikázaní, zplodil ve mně všelikou žádost. Bez Zákona zajisté hřích mrtev jest.

9. Jáť pak byl jsem živ někdy bez Zákona, ale když přišlo přikázání, hřích ožil,

10. a já umřel. I shledáno jest, že to přikázání, kteréž mělo mi býti k životu, že jest mi k smrti.

11. Nebo hřích, vzav příčinu skrze to přikázání, podvedl mne, a skrze ně i zabil.

12. A tak Zákon zajisté svatý, a přikázání svaté i spravedlivé a dobré jest.

13. Tedy to dobré učiněno jest mi smrt? Nikoli, ale hřích, kterýž aby se okázal býti hříchem, skrze to dobré zplodil mi smrt, aby tak byl příliš velmi hřešící hřích skrze přikázání.

14. Víme zajisté, že Zákon jest duchovní, ale já jsem tělesný, prodaný hříchu.

15. Nebo toho, což činím, neoblibuji; nebo ne, což chci, to činím, ale, což v nenávisti mám, to činím.

16. Jestližeť pak, což nechci, to činím, tedy povoluji Zákonu, že jest dobrý.

17. A tak již ne já to činím, ale ten, kterýž přebývá ve mně, hřích.

18. Vímť zajisté, že nepřebývá ve mně, (to jest v těle mém), dobré. Nebo chtění hotové mám, ale vykonati dobrého, tohoť nenalézám.

19. Nebo nečiním toho dobrého, což chci, ale činím to zlé, čehož nechci.

20. A poněvadž pak, čehož já nechci, to činím, tedyť již ne já činím to, ale ten, kterýž přebývá ve mně, hřích.

21. Nalézám tedy takový při sobě zákon, když chci činiti dobré, že se mne přídrží zlé.

22. Nebo zvláštní libost mám v Zákoně Božím podle vnitřního člověka;

23. Ale vidím jiný zákon v údech svých, odporující zákonu mysli mé a jímající mne, tak abych byl vězeň zákona hřícha, kterýž jest v údech mých.

24. Bídný já člověk! Kdo mne vysvobodí z toho těla smrti?

25. Ale děkujiť Bohu skrze Jezukrista Pána našeho. A takžť já sloužím myslí Zákonu Božímu, ale tělem zákonu hřícha.